Jak jsme se s Pavlem srazili aneb úsměv, prosím

Včera večer jsme na pole vyrazili v neobvyklé sestavě: Pavel, Šába a Brožík. Šába s sebou vzal kromě psa i foťák a tak jsme se snažili, aby bylo co fotit. Počasí mojí Sky Lady přálo, bylo prakticky bezvětří a navíc příjemný telpý vzduch. Museli jsme vše nafotit pokud možno co nejrychleji, protože slunce nelítostně zapadalo za obzor a světla rychle ubývalo.

Snažili jsme se s Pavlem o pomalé průlety kolem našeho stanoviště a také o to, abychom občas měli na fotce obě naše letadla (Pavlovo křídlo i moji lejdynu). Proto jsme létali poměrně blízko sebe. Při jednom takovém přiblížení se ale stalo to, o co se Pavel s Alešem minulé dny se svými křídly marně snažili - ťukli jsme do sebe! Lépe řečeno Pavel mi sedl seshora na levé křídlo. Lejdyna okamžitě ztratila lehkost, jakou má při tom pěkném ladném letu bez motoru, a po křídle začala padat střemhlav k zemi. Naštěstí Pavel rychle zapnul motor, stočil se doleva, takže já měl dostatek prostoru kolem sebe i pod sebou, abych lejdynu nechal nabrat rychlost a pak ji cca 5 metrů nad zemí za plných otáček motoru hezky zvedl. Uf, jediné štěstí, že se to stalo v dostatečné výšce, jinak bych se asi zapotil, a možná ani to bych před pádem nestihl.

Přestože lejdyna letěla tak jak má, raději jsem rychle přistál a zkontroloval křídlo i serva. Všechno bylo v nejlepším pořádku a tak šla zase rychle do vzduchu, abych ještě stihl pár pomalých obletů, dokud ještě bylo jakž takž vidět.

Potom jsem se už jenom bavil létáním, snažil se nelétat tak daleko, ale spíš vysoko, abych si pomalu zvykal na let nad sebou namísto dosavadního létání daleko a před sebou. Je to opravdu lepší, protože i když to vůbec nenosilo, zalétal jsem si na jedny akumulátory necelých 20 minut, ačkoliv motorového letu vydrží jen něco kolem 6,5 minuty. Rychle jsem vystoupal a pak se už jen snášel pěkně co nejpomaleji k zemi. Zkoušel jsem si přiblížení na přistání, ale včas jsem zapnul motor a celý let opakoval.

Zalétali jsme si včera opět bezvadně a myslím, že ani naše skromné publikum se nenudilo. A i když akumulátory by ještě pár obletů zvládli, museli jsme domů, protože světla bylo málo a o létání jsme si pak mohli nechat ten večer už jen zdát.

PS: Fotky najdete na picasaweb.google.com!