Zní to jak z krásné modelářské pohádky – Silvestr strávený na letišti. Tak přesně takové silvestrovské dopoledne jsme si udělali ve složení Klejkolinka, Pavel a já na základě pozvání modeláře pana Jardy na Nymburském letišti, které nabízí zpevněnou i travnatou přistávací dráhu a vzhledem k nízkému provozu je tak ideální pro všechny letecké modeláře.
Pozváni jsme byli na devátou hodinu, takže z Prahy jsme vyjížděli chvíli před osmou ranní. Tou dobou začalo z potemnělé zatažené oblohy sněžit a na zemi se tvořily zledovatělé plochy po deštích, které nás budily během noci. Všechna naše letadla jsme díky tréninku den předem (viz Pavlův předchozí článek) dokázali naskládat bez problémů do vozu a vyrazili směr Nymburk.
Jako zázrakem se s každým ujetým kilometrem počasí vylepšovalo a i poslední zbytky pesimismu v tomto směru pominuly, když jsme za krásného slunečného rána parkovali v areálu letiště. Jen mlžný opar povalující se kolem remízků oddělujících nekonečná pole Polabské nížiny a zvolna tající zledovatělá tráva nám připomínaly, jaké je vlastně roční období.
Na letišti už čekali tři modeláři, mezi nimi i pan Jarda. Během vytahování našich modelů z vozu odešli dva z nich připravovat pouštění upoutaných modelů, poměrně zajímavé rarity mezi leteckými modeláři. My jsme zůstali a mohli mezitím sledovat, jak pan Jarda létá se svým modelem, který ač z EPP, byl největší ze všech akrobatů, které jsme na Silvestra viděli. A létal s ním opravdu bravurně, všechny manévry byly prováděny přesně a bez jakýchkoliv zbytečných dorovnávacích pohybů navíc. Vždy létal několik málo minut a poté dobil model z autobaterie, kterou měl ve voze a za pár desítek minut mohl zase do vzduchu. Mezitím klábosil s ostatními kamarády modeláři. Tak nějak by to asi mělo opravdu na modelářských akcích a srazech fungovat.
Když tedy pan Jarda dolétal, šel do vzduchu Pavel i já. Pavel konečně mohl zkoušet vzlety ze země a ukázalo se, že by nebylo od věci koupit na Sharka větší kolečka, protože i na poměrně dobrém povrchu hrozilo převržení modelu, pokud by zajel do některé díry. To se naštěstí nestalo a tak jsme si pěkně zalétali. Po přistání Pavel připojil Klejkolinku na kabel učitel-žák a do vzduchu vzlétl i Dragon Fly. I přes předletovou kontrolu měl ale ve vzduchu zjevné problémy, později se ukázalo, že jedno ze serv nefungovalo tak, jak by mělo. Přistání ale proběhlo bez problémů. Serva byla překontrolována a Dragon Fly se vznesl podruhé. To bylo také naposledy, protože servo prostě odmítalo fungovat a let skončil nepříjemnou čenichovkou daleko od nás. Vrtule byla zlomená a křídlo, které je upevněno k trupu gumičkami nepatrně natrhlo i „kabinu“. Opravy byly hotové už ten den večer, jak jsem se dověděl z Pavlovy SMS, v Nymburce už ale létat s Dragonem nešlo. Pavel tak začal trochu trénovat přistání se Sharkem, protože to není úplně lehké. Návyk na samokřídlo zřejmě způsobuje, že přistávací rychlost Sharka je nižší než by měla být a model při kontaktu se zemí se okamžitě zastaví (padne na podvozek) – což občas končí i převrácením na vrtuli – namísto toho, aby po dosednutí ještě alespoň pár decimetrů popojel a až tím ztratil rychlost.
Když jsme oba s Pavlem dolétali, šli jsme se s velkým zájmem podívat na upoutané modely, se kterými se létalo poněkud stranou od nás. Dověděli jsme se, že takový model je ovládán dvěma lanky a létá tak vlastně stále dokola kolem člověka, který ho vede. Co mi připadalo zajímavé je, že model přistává až po vyčerpání paliva, dřív prostě není jak ho vypnout. Neustálé otáčení se dokola za modelem způsobovalo i zjevné motání hlavy. Někteří odvážlivci, kteří si vedení modelů zkoušeli aniž by na tuto činnost byli zvyklí, tak vypadli i dlouho po přistání trochu „rozhozeně“. My jsme se ale k ničemu takovému i přes pozvání neodvážili, přeci jen hrozilo rozbití cizího modelu a kdoví, kolik taková věc může stát.
Během doby strávené na letišti stále přijížděli další a další modeláři. Celkový počet aut na letišti tak nakonec mohl být kolem deseti vozů. Bohužel počasí se ale pozvolna horšilo, až začalo znovu sněžit a tak jsme zdaleka neviděli všechny modely, které byly dovezeny. Nakonec zčernalá obloha vypadala opravdu nelétatelně, Shark i Dragon Fly už byly bez energie a tak jsme po hodině a půl dospěli k rozhodnutí, že nic víc už vidět nemůžeme a proto jsme se rozloučili a vydali se zpět do Prahy.
Silvestrovské létání v Nymburce bylo moje první létání na letišti a musím říct, že setkávat se s dalšími modeláři je velmi příjemná činnost. Ověřil jsem také, že můj Easy Fly je model, se kterým se sice nedá létat tak akrobaticky, za to si ale můžu zalétat mnohonásobně déle a to je vlastnost, která absenci většiny akrobatických prvků dostatečně vyváží. Konec konců blbnout se dá i s Easy Fly. Na rozum mi přichází parafráze známého motta: Kde ostatní končí, já začínám. Létání s panem Jardou mě přivedlo i na další věc – že je potřeba, abych cvičil přesné ovládání modelu bez zbytečných korekcí. Zároveň jsem si dal předsevzetí naučit se správně točit model, tedy nejen pomocí křidélek, ale vhodně používat i směrovku s výškovkou.
Doufám, že v roce 2008 zažijeme opravdu hodně modelářských akcí a srazů podobného typu a to třeba i bez modelů. I pouhé nasávání atmosféry, odposlouchávání zkušeností a pozorování lidí, kteří mají větší zkušenosti, může být bezesporu v konečném důsledku stejně užitečné, jako létání samo.
Fotky jsou k vidění v mém webovém albu.
Pozváni jsme byli na devátou hodinu, takže z Prahy jsme vyjížděli chvíli před osmou ranní. Tou dobou začalo z potemnělé zatažené oblohy sněžit a na zemi se tvořily zledovatělé plochy po deštích, které nás budily během noci. Všechna naše letadla jsme díky tréninku den předem (viz Pavlův předchozí článek) dokázali naskládat bez problémů do vozu a vyrazili směr Nymburk.
Jako zázrakem se s každým ujetým kilometrem počasí vylepšovalo a i poslední zbytky pesimismu v tomto směru pominuly, když jsme za krásného slunečného rána parkovali v areálu letiště. Jen mlžný opar povalující se kolem remízků oddělujících nekonečná pole Polabské nížiny a zvolna tající zledovatělá tráva nám připomínaly, jaké je vlastně roční období.
Na letišti už čekali tři modeláři, mezi nimi i pan Jarda. Během vytahování našich modelů z vozu odešli dva z nich připravovat pouštění upoutaných modelů, poměrně zajímavé rarity mezi leteckými modeláři. My jsme zůstali a mohli mezitím sledovat, jak pan Jarda létá se svým modelem, který ač z EPP, byl největší ze všech akrobatů, které jsme na Silvestra viděli. A létal s ním opravdu bravurně, všechny manévry byly prováděny přesně a bez jakýchkoliv zbytečných dorovnávacích pohybů navíc. Vždy létal několik málo minut a poté dobil model z autobaterie, kterou měl ve voze a za pár desítek minut mohl zase do vzduchu. Mezitím klábosil s ostatními kamarády modeláři. Tak nějak by to asi mělo opravdu na modelářských akcích a srazech fungovat.
Když tedy pan Jarda dolétal, šel do vzduchu Pavel i já. Pavel konečně mohl zkoušet vzlety ze země a ukázalo se, že by nebylo od věci koupit na Sharka větší kolečka, protože i na poměrně dobrém povrchu hrozilo převržení modelu, pokud by zajel do některé díry. To se naštěstí nestalo a tak jsme si pěkně zalétali. Po přistání Pavel připojil Klejkolinku na kabel učitel-žák a do vzduchu vzlétl i Dragon Fly. I přes předletovou kontrolu měl ale ve vzduchu zjevné problémy, později se ukázalo, že jedno ze serv nefungovalo tak, jak by mělo. Přistání ale proběhlo bez problémů. Serva byla překontrolována a Dragon Fly se vznesl podruhé. To bylo také naposledy, protože servo prostě odmítalo fungovat a let skončil nepříjemnou čenichovkou daleko od nás. Vrtule byla zlomená a křídlo, které je upevněno k trupu gumičkami nepatrně natrhlo i „kabinu“. Opravy byly hotové už ten den večer, jak jsem se dověděl z Pavlovy SMS, v Nymburce už ale létat s Dragonem nešlo. Pavel tak začal trochu trénovat přistání se Sharkem, protože to není úplně lehké. Návyk na samokřídlo zřejmě způsobuje, že přistávací rychlost Sharka je nižší než by měla být a model při kontaktu se zemí se okamžitě zastaví (padne na podvozek) – což občas končí i převrácením na vrtuli – namísto toho, aby po dosednutí ještě alespoň pár decimetrů popojel a až tím ztratil rychlost.
Když jsme oba s Pavlem dolétali, šli jsme se s velkým zájmem podívat na upoutané modely, se kterými se létalo poněkud stranou od nás. Dověděli jsme se, že takový model je ovládán dvěma lanky a létá tak vlastně stále dokola kolem člověka, který ho vede. Co mi připadalo zajímavé je, že model přistává až po vyčerpání paliva, dřív prostě není jak ho vypnout. Neustálé otáčení se dokola za modelem způsobovalo i zjevné motání hlavy. Někteří odvážlivci, kteří si vedení modelů zkoušeli aniž by na tuto činnost byli zvyklí, tak vypadli i dlouho po přistání trochu „rozhozeně“. My jsme se ale k ničemu takovému i přes pozvání neodvážili, přeci jen hrozilo rozbití cizího modelu a kdoví, kolik taková věc může stát.
Během doby strávené na letišti stále přijížděli další a další modeláři. Celkový počet aut na letišti tak nakonec mohl být kolem deseti vozů. Bohužel počasí se ale pozvolna horšilo, až začalo znovu sněžit a tak jsme zdaleka neviděli všechny modely, které byly dovezeny. Nakonec zčernalá obloha vypadala opravdu nelétatelně, Shark i Dragon Fly už byly bez energie a tak jsme po hodině a půl dospěli k rozhodnutí, že nic víc už vidět nemůžeme a proto jsme se rozloučili a vydali se zpět do Prahy.
Silvestrovské létání v Nymburce bylo moje první létání na letišti a musím říct, že setkávat se s dalšími modeláři je velmi příjemná činnost. Ověřil jsem také, že můj Easy Fly je model, se kterým se sice nedá létat tak akrobaticky, za to si ale můžu zalétat mnohonásobně déle a to je vlastnost, která absenci většiny akrobatických prvků dostatečně vyváží. Konec konců blbnout se dá i s Easy Fly. Na rozum mi přichází parafráze známého motta: Kde ostatní končí, já začínám. Létání s panem Jardou mě přivedlo i na další věc – že je potřeba, abych cvičil přesné ovládání modelu bez zbytečných korekcí. Zároveň jsem si dal předsevzetí naučit se správně točit model, tedy nejen pomocí křidélek, ale vhodně používat i směrovku s výškovkou.
Doufám, že v roce 2008 zažijeme opravdu hodně modelářských akcí a srazů podobného typu a to třeba i bez modelů. I pouhé nasávání atmosféry, odposlouchávání zkušeností a pozorování lidí, kteří mají větší zkušenosti, může být bezesporu v konečném důsledku stejně užitečné, jako létání samo.
Fotky jsou k vidění v mém webovém albu.
0 komentářů:
Okomentovat