Vrtulníček PicooZ

K Vánocům jsem letos pod stromeček dostal i blbůstku, ze které jsem měl ovšem velkou radost. Je jí malý vrtulníček PicooZ. Nápis na krabici hlásá, že jde o nejlehčí a nejmenší létající modýlek vrtulníku. Vždyť průměr hlavního rotoru je pouhých 134 mm.

Balení obsahuje složený vrtulník, infra vysílač se dvěma diodami signalizujícími zapnutí a nabíjení, náhradní stabilizační vrtule, sadu tří nálepek sloužících jako volitelné zatížení čumáku pro let vpřed a český manuál. Součástí balení není 6 tužkových AA baterií, které jsou potřeba pro vysílač, který slouží zároveň jako nabíječka vrtulníku.

Vrtulník je skutečně miniaturní, ve vzduchu působí spíš jako velká blikající vážka (ve vrtulníku po zapnutí bliká modrá dioda), než nějaký model. Ovládá se pomocí dvou kanálů - výkon motoru hlavní vrtule ovládá let nahoru/dolů a motůrek stabilizační vrtule zase směr, kterým se helikoptérka natáčí. Vpřed pak letí pomocí zatíženého čumáku. Na ovládači je také možné trimování, aby se helikoptérka nenatáčela setrvačností od hlavního motorku. Podle mých zkušeností se ale trimování vymaže po vypnutí vysílače a je tak potřeba dotrimovávat prakticky po každém jeho zapnutí znovu. Stabilita letu, resp. otáčení vrtulníku kolem vertikální osy, se liší také v závislosti na výkonu a tak je potřeba trimovat i v průběhu letu podle toho, jak se postupně vybíjí akumulátor. Dosah signálu z vysílače je zcela dostatečný a pokud vrtulník nezalétne za nějakou větší překážku, signál se neztratí. Každý vrtulníček má svůj pevný kanál (označený A, B nebo C, přičemž každý má vlastní barevnou variantu potisku) takže se dají koupit až tři helikoptérky do jedné domácnosti, které mohou létat najednou.

Samotný let je po úplném nabití spíše snahou vyhnout se překážkám, než cokoliv jiného. Ovládání je, do doby než se akumulátor alespoň částečně vybije, poněkud složité. Je-li totiž přidáván nebo ubírán "plyn", dochází ke ztrátě rovnováhy mezi otáčením vrtulníku a vyrovnáváním tohoto otáčení pomocí stabilizační vrtulky a model se začne točit kolem vertikální osy, dokud není tento pohyb vyrovnán stabilizační vrtulí nebo korekcí plynu. Podle Murphyho zákonů se tak často stočí směrem k nejbližší překážce a nezbývá, než ho jít zvednout ze země. Když se akumulátor vybije zhruba na třetinu, lze už helikoptérku ovládat přesněji, není tak divoká, a dá se už hovořit o kontrolovaném, leč opatrném letu. Vrtulníček není příliš vhodný pro exteriéry, vadí mu i nepatrný vítr. V interiéru dokáže létat i v prostoru 2x2 metry, přičemž není potřeba se obávat poškození nábytku - když do něj vrtulka sekne, nemá takovou sílu, aby ho byť jen poškrábala. Pozor je potřeba si dávat na věci, které může snadno shodit a také na květiny, které dokáže částečně poškodit vrtulí.

Když se vrtulník vybije natolik, že už není schopen sám sebe unést, což je zhruba po 3-5 minutách letu, je potřeba ho vypnout pomocí malého "jumperu" na jeho pravé straně a do vedlejšího konektoru se připojí nabíjecí drátek z vysílačky. Vrtulník se tedy nabíjí z baterií ve vysílačce. Nabíjení trvá zhruba 15 minut a jeho ukončení je signalizováno zhasnutím zeleného světýlka a po delší době i vypnutím celé vysílačky (což je opravdu příjemná funkce a řekl bych, že u takto levného řešení až nečekaná). Moje akumulátory 800 mAh vydrží ve vysílačce zhruba den pohodového létání následovaného okamžitým dobíjením. Doporučuji tedy používat výhradně dobíjecí akumulátory.

Legrace s vrtulníčkem opravdu je, to nelze zapřít a k jeho řízení není potřeba žádných zkušeností s ovládáním modelů. Nabourat s ním do stěny nebo čehokoliv jiného zvládne stejně tak dobře majitel, jako i ten, kdo jej ovládá poprvé. Kolikrát mě překvapilo, že i přes jeho divokost ho ve vzduchu udrží poměrně dlouho i úplní začátečníci (manuál říká, že je určen pro děti už od 8 let). Velkou výhodou je, že helikoptérka vydrží skutečně až brutální nárazy a pády a až na prasklou stabilizační vrtulku, která se ale dá celkem dobře sehnat, se na ní nikomu nepodařilo zničit nic jiného. Pokud si chcete zablbnout s něčým létajícím i doma a papírové vlaštovky vás už omrzely, mohu PicooZ nebo některý podobný mini vrtulník vřele doporučit.

Další fotky jsou ve webovém albu.
Velmi pěkná a trochu podrobnější recenze je také na webu AviArium.wz.cz.

Silvestr na letišti

Zní to jak z krásné modelářské pohádky – Silvestr strávený na letišti. Tak přesně takové silvestrovské dopoledne jsme si udělali ve složení Klejkolinka, Pavel a já na základě pozvání modeláře pana Jardy na Nymburském letišti, které nabízí zpevněnou i travnatou přistávací dráhu a vzhledem k nízkému provozu je tak ideální pro všechny letecké modeláře.

Pozváni jsme byli na devátou hodinu, takže z Prahy jsme vyjížděli chvíli před osmou ranní. Tou dobou začalo z potemnělé zatažené oblohy sněžit a na zemi se tvořily zledovatělé plochy po deštích, které nás budily během noci. Všechna naše letadla jsme díky tréninku den předem (viz Pavlův předchozí článek) dokázali naskládat bez problémů do vozu a vyrazili směr Nymburk.

Jako zázrakem se s každým ujetým kilometrem počasí vylepšovalo a i poslední zbytky pesimismu v tomto směru pominuly, když jsme za krásného slunečného rána parkovali v areálu letiště. Jen mlžný opar povalující se kolem remízků oddělujících nekonečná pole Polabské nížiny a zvolna tající zledovatělá tráva nám připomínaly, jaké je vlastně roční období.

Na letišti už čekali tři modeláři, mezi nimi i pan Jarda. Během vytahování našich modelů z vozu odešli dva z nich připravovat pouštění upoutaných modelů, poměrně zajímavé rarity mezi leteckými modeláři. My jsme zůstali a mohli mezitím sledovat, jak pan Jarda létá se svým modelem, který ač z EPP, byl největší ze všech akrobatů, které jsme na Silvestra viděli. A létal s ním opravdu bravurně, všechny manévry byly prováděny přesně a bez jakýchkoliv zbytečných dorovnávacích pohybů navíc. Vždy létal několik málo minut a poté dobil model z autobaterie, kterou měl ve voze a za pár desítek minut mohl zase do vzduchu. Mezitím klábosil s ostatními kamarády modeláři. Tak nějak by to asi mělo opravdu na modelářských akcích a srazech fungovat.

Když tedy pan Jarda dolétal, šel do vzduchu Pavel i já. Pavel konečně mohl zkoušet vzlety ze země a ukázalo se, že by nebylo od věci koupit na Sharka větší kolečka, protože i na poměrně dobrém povrchu hrozilo převržení modelu, pokud by zajel do některé díry. To se naštěstí nestalo a tak jsme si pěkně zalétali. Po přistání Pavel připojil Klejkolinku na kabel učitel-žák a do vzduchu vzlétl i Dragon Fly. I přes předletovou kontrolu měl ale ve vzduchu zjevné problémy, později se ukázalo, že jedno ze serv nefungovalo tak, jak by mělo. Přistání ale proběhlo bez problémů. Serva byla překontrolována a Dragon Fly se vznesl podruhé. To bylo také naposledy, protože servo prostě odmítalo fungovat a let skončil nepříjemnou čenichovkou daleko od nás. Vrtule byla zlomená a křídlo, které je upevněno k trupu gumičkami nepatrně natrhlo i „kabinu“. Opravy byly hotové už ten den večer, jak jsem se dověděl z Pavlovy SMS, v Nymburce už ale létat s Dragonem nešlo. Pavel tak začal trochu trénovat přistání se Sharkem, protože to není úplně lehké. Návyk na samokřídlo zřejmě způsobuje, že přistávací rychlost Sharka je nižší než by měla být a model při kontaktu se zemí se okamžitě zastaví (padne na podvozek) – což občas končí i převrácením na vrtuli – namísto toho, aby po dosednutí ještě alespoň pár decimetrů popojel a až tím ztratil rychlost.

Když jsme oba s Pavlem dolétali, šli jsme se s velkým zájmem podívat na upoutané modely, se kterými se létalo poněkud stranou od nás. Dověděli jsme se, že takový model je ovládán dvěma lanky a létá tak vlastně stále dokola kolem člověka, který ho vede. Co mi připadalo zajímavé je, že model přistává až po vyčerpání paliva, dřív prostě není jak ho vypnout. Neustálé otáčení se dokola za modelem způsobovalo i zjevné motání hlavy. Někteří odvážlivci, kteří si vedení modelů zkoušeli aniž by na tuto činnost byli zvyklí, tak vypadli i dlouho po přistání trochu „rozhozeně“. My jsme se ale k ničemu takovému i přes pozvání neodvážili, přeci jen hrozilo rozbití cizího modelu a kdoví, kolik taková věc může stát.
Během doby strávené na letišti stále přijížděli další a další modeláři. Celkový počet aut na letišti tak nakonec mohl být kolem deseti vozů. Bohužel počasí se ale pozvolna horšilo, až začalo znovu sněžit a tak jsme zdaleka neviděli všechny modely, které byly dovezeny. Nakonec zčernalá obloha vypadala opravdu nelétatelně, Shark i Dragon Fly už byly bez energie a tak jsme po hodině a půl dospěli k rozhodnutí, že nic víc už vidět nemůžeme a proto jsme se rozloučili a vydali se zpět do Prahy.

Silvestrovské létání v Nymburce bylo moje první létání na letišti a musím říct, že setkávat se s dalšími modeláři je velmi příjemná činnost. Ověřil jsem také, že můj Easy Fly je model, se kterým se sice nedá létat tak akrobaticky, za to si ale můžu zalétat mnohonásobně déle a to je vlastnost, která absenci většiny akrobatických prvků dostatečně vyváží. Konec konců blbnout se dá i s Easy Fly. Na rozum mi přichází parafráze známého motta: Kde ostatní končí, já začínám. Létání s panem Jardou mě přivedlo i na další věc – že je potřeba, abych cvičil přesné ovládání modelu bez zbytečných korekcí. Zároveň jsem si dal předsevzetí naučit se správně točit model, tedy nejen pomocí křidélek, ale vhodně používat i směrovku s výškovkou.

Doufám, že v roce 2008 zažijeme opravdu hodně modelářských akcí a srazů podobného typu a to třeba i bez modelů. I pouhé nasávání atmosféry, odposlouchávání zkušeností a pozorování lidí, kteří mají větší zkušenosti, může být bezesporu v konečném důsledku stejně užitečné, jako létání samo.

Fotky jsou k vidění v mém webovém albu.

První létání s DragonFly a Shark 1000

Dnes se počasí poměrně vydařilo. Sice byla šílená zima, ale jinak létání nic nebránilo.

Po nelehkém naskládání do auta nás dělilo jen pár minut od prvních vzletů.

Nejdřív šel do vzduchu Shark, bohužel z ruky, pole je dost kostrbaté, takže startování ze země nevyšlo.
Nebylo třeba nic extra trimovat, teda nic až na mé zvyky. Shark létá bezvadně, ale úplně jinak než samokřídlo. Jeho potenciál k akrobacii je cítit v každém okamžiku. Let vzhůru nohama je jiný snad jen v tom že vidím barvy které zdobí jeho horní část. Dokonce se mi v jednom okamžiku zavěsil ve vzduchu a naprosto bez problémů tam tak několik vteřil setrval. Musel jsem ale na přistání, abych zaletěl i Dragona. K přistání není třeba nic moc psát, Shark prostě přistál a tvářil se při tom jako suverén.

DragonFly vystartoval též z ruky, energicky a sportovně si to nasměroval vzhůru. Chová se přesně tak jak bylo potřeba, je to krásné začátečnické letadlo, které poslouchá a přiměřenou rychlostí okouzluje své okolí. Trimovat bylo třeba, a to nakonec hlavně proto, že se povolilo utažení táhla výškovky a letadlo při plném přitažení letělo rovně. To ho nakonec připravilo o vrtuli, při přistání. Než se tak stalo, zkoušela jeho řízení Klejkolinka přes kabel učitel/žák.

Šlo jí to moc hezky, trénování na simulátoru je znát. Jak se nepletou směry ovládání, je to už hračka. Její přistání bylo ukázkové. Při druhém letu zaletělo letadlo dál od nás k drátům vysokého napětí a nereagovalo přesně tak jak bylo potřeba, silnější vítr k tomu a nepříjemná situace nastala raz dva. Trvalo to minimálně minutu, než se Dragon dostal zpět pod kontrolu a vrátil se zpět k nám.

Vrátil jsem se opět k Sharkovi, létal s ním a zvykal si. Šlo to bezvadně, ale přesně ve chvíli kdy by nikdo nechtěl končit mu došla baterka. I teď cítím jak jsem si to neužil do konce, zkoušel jsem hodně, ale né tolik abych si už řekl "stačilo, jde se domu". Nebýt toho mrazu, jsem už na poli zpět.


Na poli byl samozřejmě i Mach. Jenže ten létá a přistává tak dobře, že jsem na něj ani moc nekoukal, je to jako si pustit učebnici o létání s větroni, což může člověk udělat i v teple :-D .

Shark 1000

DragonFly od VA-Models se mi doopravdy zalíbil, je pravda že jsem ho ještě neviděl létat, ale samo propracování a vzhled modelu mě natolik uchvátil, že jsem prolétl bazarové nabídky a koukal po dalších modelech této firmy.

Nalezl jsem něco co jsem nehledal, ale nemohl tomu odolat. Byl jsem rozhodnutý pro Extru VA-330. Inzerát na Shark 1000, který byl poměrně dost starý, jsem zkusil jen jestli náhodou a paralelně s čekáním na odpověď hledal a pročítal veškeré dostupné informace.

Stačila chvilka a věděl jsem, že bych takové letadlo prostě měl zkusit. Jakmile dorazila pozitivní odpověď bylo v podstatě hotovo a dnes už je připravené u mě doma, čekající na přijímač a první společné létání.

Shark 1000 je osazen motorem Pot 200, regulátorem Jeti Advance 18 plus, baterií Xpower 2200mAh a servy GWS.

Letadlo je naprosto bez poškození, jen mírně zaprášené, jeho váha je 644g.

Bez přijímače vyšel Shark na 4100,-
Přijímač bude Jeti Rex5 který je za rovných 1000,- celková částka tedy bude 5100,-

Pro představu výhodnosti nabídky ještě zbývá uvést, že je cela nového, stejně osazeného Sharka 7863,-

Úprava uchycení elevonů

Dnes jsem se rozhodl předělat uchycení elevonů na samokřídle Sagita. Lepenka už byla hodně unavená.

Připevnění jsem udělal pomocí závěsů, lepil vteřinákem. Poslední kontakt se absolutně nevydařil a závěs zajel do elevonu, který pravděpodobně přišel do kontaktu s lepidlem moc brzy, a začal se rozežírat.

Oprava elevonu mě tedy za krátkou dobu čeká znovu, jestli to vyjde, nechám si je vyříznout z EPP, extrudovaný polystyren je velice náchylný na oděrky a v místě upevnění táhla několikrát nevydržel a praskl.

Váha po úpravě 464g

DragonFly postaven

Dnes byla dokončena stavba DragonFly od VA-Models. Celý průběh trval cca 6 hodin a obešel se bez větších komplikací. Díky video dokumentaci bylo vždy jasné co a jak umístit.
Jediné v čem se stavba od dokumentace liší je použití dvou serv na ovládání křidélek.

Finální váha po zhotovení je 542g

Fotografie jsou v galerii blogu.